Pozn. redaktora: Tento článek byl vybrán z písemných prací, které studenti ILS odevzdávají v rámci předmětu Literatura Starého zákona. Článek byl upraven pro potřeby tohoto blogu.
Tento článek je součástí třídílné série Tvrdý Bůh?
Úvod
Slyšel jsem obvinění vznesená k některým biblickým příběhům – od lidí, kteří Boha přímo neodmítají, ale kteří v těchto textech narážejí na skutečnou překážku. A tak se vydávám tyto texty prozkoumat: příběh o potopě, vyhlazení kananejských národů, smrt služebníka s dobrým úmyslem a medvědice, které rozsápaly děti. Proč vlastně takto tvrdé příběhy v Bibli jsou? Pro někoho, kdo chce Boha představit jako dobrého, jsou tyto texty přece nepohodlné. A tak si položme otázku – jsou důkazem příliš tvrdého Boha, nebo nám o Bohu říkají něco, co bychom jinak přehlédli?
První obvinění: Zničil celé lidstvo?
V příběhu o potopě čteme, že Bůh nechal utopit muže, ženy, děti, zvířata. Pokud to takto sdělíme bez dalšího, nelze se obvinění nebo minimálně otázce na Boží charakter divit. A proto se na tento příběh podívejme blíže1:
Genesis 6,5 I viděl Hospodin, jak mnoho je na zemi lidského zla a že všechno zaměření úmyslů jejich srdce je napořád jenom zlé, 6 a Hospodin litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. 7 Hospodin řekl: Vyhladím z povrchu země člověka, kterého jsem stvořil, vyhladím člověka i zvěř, plazy i nebeské ptactvo, protože lituji, že jsem je učinil.
Můžeme text rychle obhájit s tím, že na zemi bylo zlo a Bůh zlo nesnese. Užitečnější ale bude si ho přečíst celý, se vším, co v Bibli o potopě máme.
Ve verši 6 vidíme, že se Bůh trápil se ve svém srdci. To není obvyklé pro někoho, kdo by chtěl jen zničit. Ničitel se obyčejně nad zničeným netrápí. Soudce, který mechanicky vykoná rozsudek, se také netrápí. Zde ale vidíme slova hlubokého žalu, od někoho, kdo ničí to, na čem mu záleželo. Text tedy nepodporuje obraz Boha jako chladného likvidátora.
Uvědomme si také, že Bůh nezničil celé lidstvo – zachoval spravedlivého člověka a jeho rodinu. Hned po uvedeném textu čteme, že Noe nalezl milost v Hospodinových očích (Gn 6,8). O jeho rodině nic takového nečteme, a tak je zachráněna proto, že patří ke spravedlivému. Kdyby Bůh hledal jen rychlý proces zkázy, Noe by byl překážkou. Místo toho ho Bůh varuje, dává mu postupné instrukce ke stavbě archy a sám zavře dveře archy při potopě, tedy ochrání jeho a jeho rodinu. Jeden spravedlivý stačil na kontinuitu lidstva a zvířat, a to i díky tomu, že Bohu věřil a poslechl ho – což je mimo jiné zřejmé z postupu stavby archy.
Celý příběh o potopě nekončí zkázou. Pokračuje možná paradoxně tím, že Bůh jakoby změnil svůj názor:
Genesis 8,21 I ucítil Hospodin příjemnou vůni a řekl si v srdci: Již nikdy neprokleji zemi kvůli člověku, protože zaměření lidského srdce je od jeho mládí zlé, a už nikdy nepobiji všechno živé tak, jak jsem učinil.
Bůh říká, že už něco podobného neudělá a jako důvod uvádí protože zaměření lidského srdce je od jeho mládí zlé – což byl přesně důvod pro potopu (Gn 6,5). Příčina trvá, na lidské povaze se nic nezměnilo – stačí se podívat na Noeho2, kterého Bůh označil za spravedlivého, a který po potopě skončí opilý a bez úcty jednoho syna (Gn 9,21-22). Jako by Bible chtěla ukázat, že způsobem likvidace se nic nevyřeší. Destrukce jako nástroj nápravy lidství prostě nezafungoval. A Bůh jakoby to vzal na vědomí a uzavírá smlouvu – jako svůj jednostranný závazek – že už znovu něco podobného neudělá. Neříká „až se lidé polepší, ušetřím je“, ale zavazuje se, přestože ví, že se lidské srdce nezměnilo. Duha není odměna, ale Boží slib přes zklamání, navzdory tomu, co ví – což je mnohem více než láska podmíněná výkonem člověka.
Zůstává ale stále námitka – nebylo to příliš, nemohl Bůh jednat jinak než řešit situaci potopou? Můžeme se ale zeptat i obráceně – jaká je alternativa? Bůh, který vidí morální kolaps a pouze přihlíží, není milosrdný, ale lhostejný. Lhostejnost není něco, co by se slučovalo s láskou. Zničení je reakcí, která je vyvolaná tím, že Bohu na světě záleží – koneckonců četli jsme, že se Bůh trápil ve svém srdci. Netrestá chladně, ale jedná s žalem, ne proti lidem jako takovým, ale proti stavu zkaženého světa. Bůh, který by takový stav nechal trvat donekonečna, by nebyl milosrdný, ale lhostejný vůči všem, kdo v takovém světě trpí. Soud je zde také ochranou – zlo má hranici a Bůh, který by ji nikdy nevymezil, by nebyl milující, ale vzdálený.
Je ještě jedna otázka, kterou stojí zato si položit – proč je vlastně tento příběh v Bibli? Proč by Bůh chtěl o sobě sdělit něco tak děsivého, jako uskutečněnou zkázu většiny lidstva? Možná proto, že vidíme, že příběh nesměřuje k záhubě, ale ke smlouvě. Potopa je dramatická událost, která dává takové smlouvě hloubku a váhu. Bez uvědomění si, co vše bylo ztraceno, bez projití této hrůzy, by závazek „nikdy více“ nebyl tak výrazný, nebylo by tak pochopitelné, k čemu se vlastně Bůh zavazuje.
Vidím, že Bůh není divák dějin – vstupuje do nich, reaguje na zlo, ale také uzavírá smlouvy a dodržuje je. Potopa je pak jakýsi bod zaslouženého odsouzení, po kterém začíná jiný způsob jednání se světem. Toto jednání přináší smlouvu, zákon, proroky, a vyvrcholí řešením hříchu.
Četli jsme, že Bůh se zavázal, že zlo už takto nepotrestá. Zlo ale přesto trvá. A stejně jako Noe, jeden spravedlivý, věrný a poslušný, posloužil k záchraně pozemského života své rodiny, a tak celého lidstva, tak i Ježíš Kristus je ten, skrze nějž mohou další lidé přijít k záchraně pro věčný a ten pravý život. Lidé nejsou zachráněni pro své zásluhy, ale pro jeho – a to je Boží odpověď na zlo, které jinak končí podobně jako při potopě.