Pozn. redaktora: Tento článek byl vybrán z písemných prací, které studenti ILS odevzdávají v rámci předmětu Literatura Starého zákona. Článek byl upraven pro potřeby tohoto blogu.
Tento článek je součástí třídílné série Tvrdý Bůh?
Následující dvě obvinění jsou jiného druhu než předchozí. Nejde o celosvětovou katastrofu ani o válku, nyní jde o jednotlivce, kteří na první pohled neudělali nic tak závažného. Jeden člověk sáhne na truhlu, aby jí podržel; děti se posmívají plešatému prorokovi. A výsledek je v obou případech stejný – smrt. To zní doopravdy nepřiměřeně, pojďme se proto na tyto texty podívat.
Začneme prvním příběhem:
Když přišli k Nákonovu humnu, sáhl Uza na Boží truhlu a podržel ji, protože voli opustili cestu. 7Hospodinův hněv vzplál proti Uzovi a Bůh ho tam pro neúctu zabil. Zemřel tam u Boží truhly. (Samuelova 6,6)
Uza není náhodný člověk, který se jen ocitl na špatném místě. Truhla úmluvy stála v domě jeho otce 20 let (1 Sam 7,1-2) a Uza znal pravidla zacházení s truhlou úmluvy velmi dobře. A právě toto činí jeho čin závažnějším – ten kdo zná pravidla nejlépe, nemůže si dovolit největší lhostejnost. Dalo by se říci – taková situace se přece při přepravě stát může. Jenže už přeprava truhly na voze bylo samo o sobě diskutabilní – dříve je naznačené, že truhlu měli nosit kněží na tyčích (Ex 25,13-15), zde ji vezli na voze jako náklad a David to také zpětně pochopil (2 Sam 6,8-9). Uza toho byl součástí tohoto postupu od začátku. Nejde tedy o trest za pouhé reflexivní záchranné gesto, ale spíše o vyvrcholení dlouhodobého zacházení s posvátným jako s běžným u člověka, který celou dobu věděl, že to není správně. Je to podobné, jako když si člověk na Boží přítomnost zvykne tak, že ji přestane brát vážně. Davidova reakce – rozzlobil se na Hospodina – je pochopitelná, pravděpodobně bychom se zachovali stejně. Ale ihned se také zalekne a své jednání změní – nakonec truhlu do Jeruzaléma donese správně, s radostí a s tancem. Setkání se svatostí ho nesrazilo na zem, ale přivedlo k úctě a radosti.
Pojďme se podívat na druhý příběh, kde se chlapci posmívají prorokovi Elíšovi:
23 Odtud šel do Bét-elu. Jak šel cestou, vyšli z města malí chlapci a posmívali se mu. Volali na něho: Pojď, plešatče, pojď, plešatče! 24 Ohlédl se za nimi, uviděl je a proklel je v Hospodinově jménu. Tu vyšly z lesa dvě medvědice a čtyřicet dva dětí z nich rozsápaly. (Královská 2,23-24)
Pojďme se podívat na kontext. Elíša právě převzal Elijášův plášť – doslova i symbolicky. V pojetí Izraele byl prorok Boží zástupce, prostředek komunikace mezi Bohem a lidem. Posmívat se prorokovi proto nebyla jen nezdvořilost, mohlo to být vnímané jako odmítnutí autority toho, koho zastupuje. Elíša právě nastoupil po Elijášovi a hned se setkává s takto veřejným posměchem. Navíc slova přeložená jako „malí chlapci“ či „děti“ mohou označovat kohokoliv od dítěte po mladého muže. Zde nevíme, kdo to byl, mohli to být nezdvořilí starší výrostci. Elíša sám medvědy nepovolal – ano, chlapce proklel. Není úplně jasné, nakolik další jednání – medvědice – byl přímý Boží zásah, to text neříká. Nevidím dostatek informací k úplnému vysvětlení, nicméně alespoň vidíme, že se nemusí jednat jen o nevinné chování malých dětí a naštvaného muže.
Oba příběhy se točí kolem stejné otázky: co se stane, když se se svatým zachází jako s běžným? Svatost v Biblickém smyslu není jen morální čistota. Znamená to oddělení, kde někdo nebo něco patří Bohu zvláštním způsobem – jako třeba truhla, chrám, prorok – což jsou body, kde se Boží přítomnost dostává do světa. A proto nemůže být svatost brát lehkovážně. Nešlo by jen o „toto je nepořádek“, ale o něco jako „Bůh je stejný jako vše kolem“, tedy že jeho přítomnost není zvláštní a že hranice mezi ním a světem vlastně nejsou podstatné.
Bůh, který trvá na své svatosti, je skutečný. Není to náš vymyšlený idol, kterého bychom si vytvarovali, jak se nám líbí – takový idol by nikoho nezachránil. Skutečný Bůh má charakter a hranice, které nestanovujeme my. Bůh bez svatosti by byl prázdný, možná na první pohled pohodlný, ale bezmocný. A právě na tom si paradoxně můžeme uvědomit Boží dobrotu – tentýž Bůh, jehož svatost nelze brát lehkovážně, sám hledá způsob, jak se k nám přiblížit.
Jak jsme viděli, zabití člověka v obou případech bez důvodu nebylo. Ale je také pravda, že kontext nevyřeší vše – tyto příběhy nás ani po tomto vysvětlení pravděpodobně v klidu nenechávají. Mohou nám ale připomenout, že Bůh není ochočená síla, kterou bychom plně ovládali a chápali.
Uvědomme si, kam to celé směřuje. Truhla byla odděleným, svatým místem, kde přebývala Boží přítomnost. Přiblížit se k ní bez prostředníka znamenalo smrt. Velekněz k ní mohl vstoupit do svatyně svatých jednou ročně, za velmi přísných podmínek a obětí. Vše ukazovalo na realitu toho, že mezi svatým Bohem a hříšným člověkem musí stát prostředník. Podobně je to s náhledem na proroky.
Ježíš Kristus přišel, aby tuto propast překlenul, aby byl tímto prostředníkem. Svatost nepřestala být svatostí, ale Ježíš na sobě nese to, co by jinak nesli všichni ti, kdo by se chtěli přiblížit. A možná právě to si můžeme při čtení těchto textů ještě více uvědomit.
Závěr
Vydal jsem se prozkoumat texty, které jsou pro mnohé překážkou. A tyto texty skutečně nejsou pohodlné. Zjistil jsem ale, že za každým z těchto příběhů stojí Bůh, který není lhostejný. Bůh, který se trápí, který rozlišuje, který uzavírá smlouvy a dodržuje je. Který bere vážně zlo i za cenu, která nás zneklidňuje.
Všechny tyto příběhy ukazují, že způsoby, které vidíme v dějinách – soud, válka, pravidla – nedosahují ke kořeni problému. Ani potopa nenapraví lidská srdce, ani meč nevymaže hřích z Izraele, ani pravidla přístupu k Bohu propast mezi Ním a člověkem nezacelí. Zároveň příběhy míří stejným směrem – jeden spravedlivý zachrání rodinu, kananejka nalezne milost pro svůj postoj, prostředník je nezbytný. Jak tedy Bůh se zlem naloží, když toto vše nestačí? Odpověď přichází v Ježíši Kristu – Bůh sám přichází jako prostředník, bere soud na sebe, otevře přístup k sobě těm, kdo by ho jinak neměli. Myslím, že tyto texty nejsou v Bibli proto, aby Boha zkompromitovaly, ale proto, aby velmi realisticky ukázaly, jak hluboko problém sahá a jak radikální musí být odpověď.
Bibliografie
Fettke, Steven M. Literatura Starého Zákona. Samostatná učebnice. Kolín: Global University, 2008. ISBN 978-0-7617-1209-1.
Hruška, Milan (editor). Studijní Bible s výkladovými poznámkami ČSP. Albrechtice: Křesťanský život, 2022. ISBN 978-0-7361-0717-4.