Pozn. redaktora: Tento článek byl vybrán z písemných prací, které studenti ILS odevzdávají v rámci předmětu Literatura Starého zákona. Článek byl upraven pro potřeby tohoto blogu.
Mojžíš, byl jedním z největších biblických hrdinů, také byl jedním z největších vůdců celého Izraele. Jak se ale z izraelského chlapce, který ani neměl přežít, stal právě jeden z největších velikánů Bible? Jak se z člověka, který měl tolik pochybností o sobě stal tak odvážný vůdce? Chtěla bych tento článek napsat právě pro lidi, kteří jsou možná na začátku své služby a mají mnoho pochybností o sobě a o službě, kterou dělají.
Když se podíváme do Bible, tak ta je plná příběhů o nedokonalých lidech, kteří ovšem měli dokonalého Boha. V dnešní době tomu není jinak, také jsme jen lidé, kteří padají, máme však dokonalého Boha, který nás každý den bere za ruku a vede a vychovává. Služba totiž není o nás. Když se Bůh rozhodne někoho k něčemu povolat, tak ho také uschopní a dá mu vše potřebné. Kdyby totiž služba a naše povolání stála na nás, tak to moc dlouho nevydržíme.
Podívejme se na již dospělý život Mojžíše. Poté, co Mojžíš zabil Egypťana holýma rukama, utíká ke svému tchánovi, a u něj začíná vést klasický život. Z Mojžíše se stává pastýř ovcí. V Exodu 3,1-3 je psáno toto:
Mojžíš zatím pásl ovce svého tchána, midiánského kněze Jetra. Jednou, když vedl stádo hluboko do pouště, přišel až k Boží hoře Oréb.
Vtom se mu v ohnivém plameni z prostředku keře ukázal Hospodinův anděl. Mojžíš se podíval a hle – keř hořel ohněm, a přece hořel dál a neshořel.
Mojžíš si řekl: „Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč ten keř neshoří.“
Když Mojžíš utekl k Jetrovi, tak se jeho život stal naprosto normální, klasický. Nic zajímavého se nedělo. Mojžíš chodil každý den do práce (pásl ovce). Možná by někteří mohli říci, že žil takzvaný nudný, klasický život. Mou otázkou ale je, zda se právě během těch rádoby nudných věcí, neučíme právě ty nejzásadnější věci pro náš život, jako je věrnost, spolehlivost, pracovitost, nebo pomoc druhým?
Jednoho dne Mojžíš dělal to, co vždy. Byl v práci, když si náhle všiml, že na poušti hoří keř, který ale nebyl stravován. Myslím, že pro každého z nás z toho plyne jeden zajímavý proncip. Myslím si, že během toho času, co pobýval Mojžíš na poušti a pásl ovce se toho právě nejvíce naučil. Věřím, že ta jednoduchá věrnost a bytí s Bohem každý den dovedla Mojžíše k tomu, že si všiml, že ten keř není spalován. To, že na poušti něco hoří není nic neobvyklého, ale to, že ta věc neshoří už neobvyklé je. Má otázka je: Všiml by si toho Mojžíš, kdyby neprožil tolik let na poušti s Bohem? Byl by schopen rozeznat ten svatý okamžik, který se mu Bůh snažil ukázat? Myslím, že právě v tom období ničeho se Mojžíš nejvíce naučil. Věřím, že tak stejně to je v mém a tvém životě. Tak jako Mojžíš se nejvíce naučil, když jen pásl ovce. Možná procházíme obdobím, kde po nás Bůh chce pouhou věrnost ve věcech, které děláme. Využijme toto období, protože během toho rádoby bezvýznamného období se nejvíce učíme a přibližujeme k Bohu.
Když se Mojžíš přiblížil k hořícímu keři, tak se vyzul a zakryl si tvář, protože to místo bylo svaté. Následuje dlouhá diskuze Boha s Mojžíšem o jeho povolání a o tom, že Bůh slyšel nářek Izraelců, a že je chce skrze Mojžíše vysvobodit.
Tento úsek mám ráda ze všeho nejvíce. Pojďme se do tohoto příběhu maximálně vcítit. Představte si, že jste zarytý introvert. Čtyřicet let pasete ovce, tzn. nepotkáváte v práci moc lidí. Víte o sobě, že nejste výřečný člověk, navíc máte přes 80 let – tzn. důchod na krku a určitě už nechcete rozjíždět ve svém životě nějakou novou kapitolu a už vůbec netoužíte po tom, abyste vedli takové množství lidí. Vidíte v tom alespoň sebemenší paralelu pro svůj život? Myslím si, že alespoň polovina lidí se s tím muže ztotožnit.
Jak je dobře, že Bůh ale vidí dál než my. My vidíme pouze přes malý dalekohled, vidíme pouze malý obraz. Bůh vidí úplně vše, zná nás. Ví, co zvládneme a kde jsou naše hranice. U Mojžíše to také věděl, proto ho povolal, věděl, že to zvládne i když se Mojžíš v takovém světle neviděl. Podobně to muže být i v našich životech. Máme v hlavě jasně vymyšlené, co zvládneme, kde se chceme zapojit, co je v našich silách, stejně jako Mojžíš, Ale co když Bůh říká: zastav se, chci si tě použít jinak, chci si tě použít nad tvé očekávání. Budeš mi sice muset více věřit, bude to něco stát, ale se mnou to zvládneš. Jdeš do toho?
Jak odpovíme? Budeme jako Mojžíš, který se dohadoval s Bohem a viděl se tak, že to nezvládne a ani nechce? Anebo dovolíme Bohu, aby si nás použil a proměnil náš život, tak jak on sám chce? Vždy přemýšlím nad tím, jak je Bůh trpělivý, a i když my někdy nechceme, anebo se nevidíme v nějaké službě, tak Bůh vždy vidí dál a vždy nám trpělivě vše vysvětlí, a jeho dobrota bude vždy s námi.
Přeji každému z nás, abychom byli jako Mojžíš, i když se nejdříve dohadoval s Bohem, tak potom stejně řekl ano. Co je lepší? Říct Bohu: ano, Pane! Použij si mě, ale potom to stejně nemyslíme vážně? Anebo se chvilku dohadovat s Bohem, Bůh nás přesvědčí a poté s vírou vykročit jako to udělal Mojžíš? Odpověď nechám na každém z vás.