Pozn. redaktora: Tento článek byl vybrán z písemných prací, které studenti ILS odevzdávají v rámci předmětu Literatura Starého zákona. Článek byl upraven pro potřeby tohoto blogu.
Tento článek je součástí třídílné série Tvrdý Bůh?
První obvinění bylo těžké, tohle je ještě těžší v tom, že Bůh nejedná jako při potopě sám, ale nařizuje lidem zabíjet, konkrétně a podrobně:
1 Až tě Hospodin, tvůj Bůh, přivede do země, do které jdeš, abys ji obsadil, a vyžene před tebou početné národy, Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, sedm národů početnějších a mocnějších nežli ty, 2 až ti je Hospodin, tvůj Bůh, vydá a pobiješ je, zcela je zasvěť zkáze. Neuzavírej s nimi smlouvu a neslituj se nad nimi. (Deuteronomium 7,1-2)
Nyní jdi, pobij Amálekovce a zasvěťte zkáze všechno, co jim patří. Neměj s nimi soucit, ale usmrť muže i ženy, děti i kojence, býky i ovce, velbloudy i osly. (1 Samuelova 15,3)
Explicitně zmiňuje děti a kojence, zvířata, prostě naprostá zkáza, včetně dodatku neslituj se nad nimi. To nejsou texty, nad kterými bychom mohli jen tak mávnout rukou bez zamyšlení nad tím, jaký vlastně Bůh je.
Zeptejme se ale – co vlastně označuje slovo Kenaán? Obvinění z genocid předpokládá, že šlo o etnické čištění, tedy vyhlazení lidí pro jejich původ. Nicméně text Bible naznačuje něco jiného.
Kenaánská kultura nebyla jen kulturně odlišná od Izraele. Byla to civilizace, jejíž náboženský systém zahrnoval dětské oběti bohu Molochovi, prostituci jako součást bohoslužby a další praktiky, které bychom nazvali zlem.
Bůh dal Izraeli zaslíbenou zemi až tehdy, když byla „dovršena vina Emorejců“ (Gn 15,16). Z toho můžeme usuzovat, že šlo o soud nad kulturním systémem, který reprezentoval zlo, ne nad národem. Ale i kdybychom přijali, že šlo o soud na kulturou, stejně se musíme zeptat – opravdu Bůh zamýšlel fyzické vyhlazení každého Kananejce?
Jazyk textů je absolutní. Ale vypadá to, že válečné písemnictví té doby podobný jazyk používalo jako způsob vyjádření úplného vítězství, ne jako doslovný počet mrtvých. Vidíme to i z toho, že pozdější knihy Bible ukazují příslušníky těchto národů stále přítomné v zemi. Například jeden z Davidových nejlepších vojáků, Urijáš, je Chetejec. Prostě vidíme, že vyhlazení zdaleka úplné nebylo a možná to tak ani nebylo zamýšlené. Podobně víme, že Rachab, žena z Jericha, je Kananejka a přežila – ne proto, že by unikla, ale protože se přidala na stranu Izraele a jeho Boha1. Prostě kritériem nebyl etnický původ, ale postoj (Joz 2 a 6). Rachab se pak dokonce objevuje v rodokmenu Ježíše Krista, přestože by se zdálo, že dle našeho textu už neměla vůbec žít. Podobě obyvatelé Gibeónu přežijí lstí (Joz 9), ale jejich hlavním motivem byla jejich reakce na Boží jednání (Joz 9,24), podobně jako u Rachab.
Druhý text mluví o Amálekovcích, a vypadá jako velmi krutý. Ale Amálek není náhodně a bez varování zatažený do války. Amálek napadl Izrael zezadu a soustředil se na nejslabší a nejunavenější (Dt 25,17-18). Vidíme tedy obraz predátora útočícího na nejzranitelnější. Bůh pak bere vážně obranu slabých a volá k odpovědnosti ty, kdo takovým lidem ubližují.
Je zajímavé si uvědomit, že příběh dobývání Kanaánu zde nekončí. Pokračuje v knize Soudců a jasně vidíme, že Izrael nikdy okolní národy nevyhladí úplně. Naopak, začne postupně přejímat jejich praktiky, jako jsou dětské oběti a kultickou prostituci. To, co mělo být odstraněno, se vrací, jako zlo v Izraeli samotném. V tomto obrazu národy prezentují hřích zakořeněný v kultuře. Izrael dostane za úkol s ním skoncovat, ale nedokáže ho nejen vyhnat, ale ani se mu ubránit. Celé knihy Soudců a Královské jsou v podstatě popisem tohoto selhávání. Stejně jako potopa nenapravila lidské srdce, ani vojenské tažení Izraele ho nenapravilo. Opět vidíme, že vnější řešení vnitřního problému nefunguje.
A tak se opět můžeme zeptat – proč je toto v Bibli? Možná proto, že příběh dobývání Kanaánu není primárně příběhem o vyhlazení. Je to příběh o tom, že způsob vypořádání se se zlem mečem nefunguje. Otevírá se tím opět otázka – a jak tedy? Rachab i jako Kananejka byla zachráněná vírou a postojem, ne původem. Podobně Ježíš Kristus nepřišel vyhladit nepřátele s mečem. Problém hříchu řeší ne vyhlazením těch venku, ale tím, že soud vezme na sebe. Platí to jak za zlo, které Izrael nedokázal vymazat z mapy, ale i za zlo, které nedokázal vymazat ze svého srdce.
Poznámky pod čarou
- Fettke, Literatura Starého Zákona, s. 72 ↩︎